Také bych doporučila změnit neurologa.
Je to ale taky blbý věk a blbý covidový období.

Jsem podobně stará a psychika mě prakticky vyřadila z provozu. Na jaře karanténa, domácí škola, stres. Nakonec jsem zůstala 3 týdny na OČR a v práci to docela dostala sežrat. Pak v červenci jsem dostala erysipel, ale doktorka, blbec, nenahraditelná, tak jsem běhala s antibiotiky do práce. Dovolená prakticky nebyla.
Pak jsem začátkem září šla statečně darovat krev a světe div se, odmítli mě kvůli krevnímu obrazu, prý reaktivní změny ve všech krevních řadách, za měsíc kontrola, popřípadě kostní dřeň... No pár dní jsem byla pouze mrzutá, pak mi to ale začalo vrtat v hlavě. Takže jsem oběhla gyndu, štítnou žlázu, začala jsem mít teploty, únavu, úzkost, hubla jsem kilo za tři dny, usínala jsem v práci, v noci nespala.
Jednoho víkendu se mi v hlavě usadila vtíravá myšlenka na jednu patologii, která má potenciál okamžitě zahubit, vzhledem k mé profesi to byla stejně bizarní představa, jakože mi v mozku třeba běhá kašpárek. Přesto jsem zavolala kamarádovi a dožadovala se došetření. Naštěstí ten moudrý muž pochopil a pomohl... Zcela zdravá po těle, ale mozek šrotoval dál, jenom jsem ležela a čuměla do stropu...
Zavolala jsem obvodní, pochopila, utěšila, poslala recept na antidepresiva a nabídla neschopenku i další vyšetření. Doma jsem nezůstala, s tou úzkostí bych to nezvládla. Po pár týdnech AD zabrala, já jsem si zašla ke kamarádce na hematologii, vše OK, známá psychiatrička mi taky věnovala půl hodinku v telefonu a sehnala psychoterapeutku, bylo líp. A zrovna v tu dobu si mě šéf zavolal na kobereček, že si víc lidí všimlo, a že mám ze sebou něco dělat, že ho teda nezajímají moje problémy, ale máme v práci jednu psycholožku, 0.1 úvazek, ať to sakra řeším s ní. Povídám mu, že už mám svoji, a on, že je to nějaká mladá koza (moje roky), no škoda mluvit, dost mě ten rozhovor ranil. Čekala jsem víc empatie.
Pak mi pomohla krátká dovolená přes podzimní prázdniny, ale vrátila jsem se do korona pohromy. Pacienti mi padali jeden za druhým a narůstala propast mezi mou představou epidemiologických opatření a realitou v práci. No netrvalo dlouho a vzhledem ke stresu, virové naloži a nedostatku pomůcek mě to skolilo.
A teď jsem právě tři týdny doma a mám pocit, že zrovna tohle jsem potřebovala. Psychoterapeutka i plicní mi doporučují zůstat doma, sice mě mrzí otevřené bazény, ale ten roky nepoznaný pocit klidu mě láká. V práci si to asi hodně pokazím, ale plánuju zůstat ještě minimálně měsíc, navážu totiž letošní nevybranou dovolenou a šéfovi jsem to prostě oznámila...

Doporučuji i Tobě psychotetapii i odpočinek. Nedokážu teď říct, jestli je to jen psychosomatika, nicméně odpocinuty a klidný člověk všemu lépe vzdoruje.