Mě maminka taky předváděla návštěvám, musela jsem recitovat básničky a zpívat písničky. Jenže já nechápu, čím se chlubila, protože já nebyla ani hezká (navzdory velkým náušnicím a sukním si cizí lidé vždy mysleli, že jsem chlapeček) a v první třídě jsem dost drsným způsobem zjistila, že vůbec nemám hudební sluch - přihlásila jsem se naivně do sboru a vyhodili mě s tím, že zpívám strašně falešně a ostatním to kazím. Kritizována jsem byla za to, že běhám, skáču, mluvím a jsem neposlušná. Podle maminky hodné dítě musí tiše sedět v koutku, nijak se nahlas neprojevovat, pokud není vyzváno a plnit veškeré rozkazy dospělých. Že jsem bázlivá, nešikovná, zcela nesoutěživá a neambiciózní, to bylo mamince fuk, hlavně abych se dobře učila a nebyly se mnou žádné starosti. Stejně jsem furt slyšela, jak jsem neposlušná, nevděčná, jak se maminka kvůli mně obětuje a já si toho nevážím a jak, až kvůli mně umře, tak budu "špendlíčkem hopat, prstíčkem hrabat." Hrubá slova a nadávky se u nás nepoužívaly, ale tyhle nekonečné litanie, to bylo na denním pořádku.