Hroudo,
já jsem vypozorovala, že je mi každoročně strašně těžko před zimním slunovratem. Myslela jsem, že vánoční stres atd. (i když si myslíme, že tomu nepropadáme atd., tak prostě JE to všude kolem) - ale to by nevysvětlovalo, proč to ze mě spadne pár dní před vánoci. Pak jsem vypozorovala, že je to skutečně s tím slunovratem.
Mám to teda podobně s úplňkem, noc dvě před úplňkem nespím, je mi těžko na duši - a v úplňkovou noc se to zlomí a zase dýchám.
Podle mě to chce trošku se skutečně smířit s cykly a rytmy - a myslím si, že v moderní době nám tohle strašně chybí. Vstáváme na budík, ne podle slunce, podáváme výkony i v zimě, místo abychom "drali peří" a relaxovali a víc spali. Mě třeba nevyhovují změny času na letní a zpět - protože jsou prudké - ale v podstatě se mi doba buzení se / vstávání posouvá podle roční doby.

Před pár dny jsem zuřivě zazimovávala zahradu, protože se mělo prudce ochladit a nasněžit. A skutečně - nasněžilo, byla kosa jak v ruským filmu - a já seděla doma s čajem a kromě krmení zvěře jsem "nic nedělala" (teda domácnost, jasně, ale jen provozní) - a měla jsem z toho velmi dobrý pocit - že jsem si to "zasloužila" a že stejně bych nic dalšího venku dělat nemohla.

Tohle se hůř praktikuje, když člověk žije ve městě a chodí do kanceláře, jasně... ale alespoň si uvědomit, že v zimě "můžeme" hodit nohy na stůl a "nic nedělat"? Alespoň půl hodiny denně? Že nemusíme na Netflixu sledovat jen pořady, které jsou naučné a jazykově výchovné? Že můžeme sledovat i úplnou ptákovinu, jen když nás potěší.

Z jiného soudku je současná situace. A ta bezvýchodnost. Ze čtrnácti dnů na zploštění kurvy (jak tuhle říkal synek, který občas s tou češtinou válčí) jsme po devíti měsících na tom hůř než před tím. A furt posloucháme tytyty, zase jste zlobili, tak vám musíme vzít kávu do kelímku, zavřít restaurace atd.
Navíc teda řeči, jak jsme na jedné lodi... hmmm... já mám pocit, že nejsme na jedné lodi... jsme v jedné bouři, ale někteří jsou na zámořském parníku, jiní na rybářské bárce - a někteří jsou nechaní napospas na voru splácaném z pár sudů a prkýnek. Někomu zůstaly baráky a pozemky a práce (státní zaměstnanci) - a samozřejmě, že se to jinak omezuje ve vile s pozemkem a jinak v nájemní dvougarsonce s dvěma dětma s ADHD už devátý měsíc bez práce. Virtuální vzdělávání je super - když nemáte dyslektické dítě, pro které je zadávání na internetu a samostudium z textu prostě problém. Podobně nošení roušek - pro některé lidi je to skutečně problém (např. pro lidi s astmatem - ale třeba i v situaci nedoslýchavosti - když jednak lidi v rouškách mumlají a není jim možno odezírat ze rtů). Prostě spousta lidí byla ve jménu vyššího dobra hozena přes palubu - a jsou to lidi, kteří za normálních okolností jsou schopní fungovat, protože dokáží být flexibilní a v situaci využít různých pomocných / náhradních věcí a procesů (najít jiné zaměstnání, mít asistentku pro dítě ve škole, docházet na terapie, vidět lidem do tváře) - a tihle všichni přišli o tu možnost plnohodnotně fungovat a jsou vlastně bezmocní.
A hlavně - když člověk ví, že je to na určitou dobu, tak to skousne a holt se to zvládne - ale s tímhle pohyblivým cílem, který se furt odsouvá do neurčita.... a kde je úplně jedno, jak moc se člověk "snaží", stejně nám soudruzi zatnou tipec kolektivně... to je prostě strašně demotivující.