No, dříve jsem si to myslela. Myslela jsem, že existuje místo, kde se všichni, kdo chtějí a už nejsou, setkají. Ať už v jakékoli formě a podobě. Pak jsem si i myslela, že existuje život po životě. Ba dokonce jsem si i myslela, že život je věčný, duše je věčná, a jen si tak putuje z místa na místo, z těla do těla. Svého času jsem o těchto věcech hodně přemýšlela. Zkoumala jsem zrození a umírání a smrt. Fascinovalo mě to a fascinuje. Ale jak šel světa běh a života děj, dospěla jsem k pevnému názoru a přesvědčení, že život je tu jen pro život. Že život je dočasný dar, který byl dán všem živým tvorům a když přijde a skončí jejich čas, končí i jejich život. Ve vší podobě. Že jejich dar dospěl ke konci a vrcholu,a oni klidně a pokojně zmizí z tohoto i jiných světů. Život je nádherná, ale jen a pouze dočasná záležitost. Život spočívá v proměnlivosti, rozmanitost a dočasnosti. Je to jen určitá etapa. Ve všem a s každým. V životě nic není jasně dané a definitivní. A od té doby co jsem tento fakt pochopila a přijala, jsem mnohem klidnější a vyrovnanější. Smrti se nebojím a neobávám. Vlastní ani jiných. Smrt je neoddělitelná součást života, neb je jeho přirozeným vyústěním a zakončením. Život bez smrti by nebyl životem a smrt bez života by nebyla ničím. Je mi z ní někdy smutno a tesklivo, ale uznávám ji a akceptuji. Na skutečné a existující nebe i peklo nevěřím. Jsou to jen symboly, obrazy a přání. Lidí, ne Boha.