Tak já jsem přivítala "ztraceného" syna po 10 letech , ale byla to speciální situace a mám na to prostor.
Žijeme jako samostatné dospělé jednotky, nevařím mu, neperu mu, neuklízím mu.
Ale někdy mě napadne, že kdyby nebyla v baráku taková pohoda a neposkytovali jsme mu přirozenou společnost (má s kým promluvit nebo posedět), že by možná aktivněji hledal to maminkou definované "slušné děvče".