Já jsem si chtěla nechat svoje příjmení, chvíli bylo ve hře příjmení zdvojené, ale protože to by bylo tak strašně dlouhý, že by se to nikam nevešlo, sešlo z toho. Pak manžel nadhodil, že by si vzal příjmení moje, ale nakonec jsme skončili tradičně, já si vzala to manželovo. Částečně v naději, že mi konečně nebudou komolit příjmení, částečně proto, abych naštvala tchýni, která náš sňatek nesla nelibě /vím, bylo to dětinské/. A taky proto, že jsem se za svého muže vdala ráda a jsem na to, že k němu patřím, hrdá. Realita je ovšem jiná, příjmení mi komolí ještě víc než to první /jen už jsem si na to za těch dvacet let zvykla/ , s tchýní už dávno nejsme na válečné noze a paradoxně jsem stoupla u ní v ceně, když se ženil manželův bratr a jeho žena si nechala své rodné příjmení, aniž by to teda komukoli předem řekla, takže na svatbě to vzbudilo trochu pozdvižení. Posléze se ukázalo, že to byla od ní prozíravost, protože už jsou rozvedení. Mé rodné příjmení bylo zcela unikátní, v ČR se tak jmenovali dlouhou dobu už jen moji rodiče a bratr, nyní tedy už jen máma a brácha, který děti mít nebude, takže to holt jednou zcela zanikne.