Nenutit je být spolu, hrát si spolu. To, že jsou sourozenci, neznamená, že jsou stejné osobnosti, povahy, že mají stejné zájmy (nakonec existoval i vtip, proč jsou Sověti naši bratři? Protože kamarády si člověk může vybrat.)
Upevňovat jejich výjmečnost, neporovnávat. Pokud se porovnávají, tak upřesňovat, že i ten druhý je v něčem výjmečný. Dát jim osobní prostor a "soukromí" - u nás platilo, že jsou určité hračky, které dítě nemusí půjčovat (třeba noční plyšáček). Dítě nemusí půjčovat novou hračku, nebo hračku, s kterou si právě hraje (jsem kvůli tomu měla i konflikt s nějakou matkou na pískovišti - můj synek si přivezl Tatrovku, načež chlapeček, který přišel bez hraček, mu jí začal rvát s jekotem, že přeci se musí o hračky střídat a dělit - no nemusí). Dále děti měly i svůj soukromý prostor - stačí třeba postel - ale místo, kam mu sourozenec bez pozvání nesmí.
A i třeba verbalizovat - včera jsme byli podívat se na nádraží na vlaky, protože vlaky má rád A, dneska se jdeme podívat na slepičky (za plotem na procházce), protože B má rád zvířátka. Dneska si vybere A jestli chce brambory nebo rýži, zítra budou knedlíky, protože je má rád B... Děti vidí často jen to negativní ("proč pořád já" případně "on má všechno a já nic") - je potřeba to vytahovat na denní světlo a uvádět na pravou míru.
S domácími povinnostmi pomohl rozpis na lednici. Ze začátku jsme tam figurovali i my s manželem - časem rozpis zmizel a děti fungovaly i bez rozpisu - ale když jeden dělá nádobí v úterý a druhý ve čtvrtek, tak stejně budou mít pocit, že "je furt úterý" a že ten druhej to "nemusí nikdy". Napsané na lednici to bylo jasné.

Vyhnout se "kecům" typu "jsi starší, musíš mít rozum" "jste sourozenci, tak se musíte mít rádi" atd. Nemusí.