Souhlasím se všemi radami a ještě bych přidala oddělit jim prostor doma, pokud to jde, vlastní pokoj, kout, stůl, poličku, šuplík.. minimalizovat konfliktní situace, podporovat ty, kdy si rozumí, mají spolu legraci... já s tím také bojovala, bojuji, čím jsou starší, tím je to lepší, ale jsou to prostě dva kluci, jeden s problematičtější povahou a ve všem výrazně lepší, druhý se snažící ho dohnat... paradoxně jsem dělala velkou chybu, která mi došla až zpětně (až když jsem ochopila, ž eu nás v rodině se podporuje ten "slabší" a přehlíží ten "schopnějších", že jsem více chválila toho méně schopného, jenže ten schopnější tím trpěl. Bylo pro něj asi po čase těžké, proč on, když je na prolezce výš a dřív, tak není pochválený a toho padavku chválím, když vyleze do poloviny.. a mě to vůbec nedocházelo. Tak se můžeš zamyslet i nad svým chováním, zda něco, nějaké nevhodné chování nechtíc neprovokuješ. A "hodnost" staršího nebrat jako samozřejmost. Ono to k tomu sklouzává, když je přece starší, že musí být rozumnější, hodný.. a dělat dětem radost tím, co jim osobně radost dělá. Při plánování programu zohlednit oba dva (my máme tři děti a mezi nejstašími a nejmladším je už věkový rozdíl větší, 7 let a tak je to kolikrát náročné, ale dá se to), no a pak pokud to jde je oddělovat a najít si čas jen na toho jednoho. Taky Ti to dobije baterky, protože jedno dítě, které je bez svého sourozence a má dospěláka jen pro sebe, je pak to nejhodnější na světě, takže i i dva zakusíte jiné situace než, že ty pořád řeší jejich konflikty, užijete si to oba. Některé rady už tu padly, a já se asi trochu opakuji. A jinak souhlasím, že vztahy, často nedobré v dětství mohou být později super a naopak, budoucností se netrap, jak to bude, tak to bude, to stejně často neovlivníš.