Romano, tak to nevím, jak to někoho může napadnout...ale jak vidíš, tak asi může...navíc, pro každého nejsou děti hlavní smysl života...mám kolem sebe několik holek, které jsou starší, než já, v době, kdy měly věk na dítě, tak taky vztah měly v pohodě a nakonec je to všechno jinak a ony jsou spokojené...já jsem od mládí s dětmi počítala, původně i s více...ale nakonec jsem časem došla k tomu, že jsem chtěla jen to jedno...a jsem strašně ráda, že syna mám, neumím si to bez něj představit, i když po dalších dětech už jsem pak netoužila...ale netuším, co mě tenkrát k těm pochybám vlastně přivedlo, celkově jsem v té době nějak nebyla v pohodě, bylo toho asi víc, i když vztah jsme měli super...tohle bylo nějak čistě o mně, asi jsem si prostě jen potřebovala v sobě vnitřně udělat pořádek...což se podařilo, od té doby už jsem v pohodě.

A jinak k tomu, co jsem psala Val - však já jsem tam psala, že léky to třeba jen dočasně zmírní, pomůžou překonat to nejhorší, ale řešení to prostě není, respektive je, ale jen na chvilku...a co je vlastně ten nejvyšší cíl? To je pro každého něco jiného, účelem snahy by mělo být, aby se člověk cítil dobře a srovnal se sám se sebou...