Lassie,
my třeba žádný kontakt s těmi oslabenými nemáme. Děti jsou v domškole už pátým rokem, manžel na HO, já moje brigádičky taky z domova. MHD nejezdíme (pže tu žádná není ). Takže nevidím důvod, proč bych nemohla třeba na lyže nebo si jít koupit žehličku, když mi ta stará umřela.
Ano, když mi kamarádka řekla, že nepřijde na kafe, protože učitelka její dcery je pozitivní, tka jsme kafe odložily o dva týdny - a pak o další dva, protože mezitím jsem já dostala nějakou rýmu (bez teplot, fakt rýmička na tři dny), ale riskovat, že to není jen rýmička a ona to zatáhne domů do rozsáhlé rodiny... tak jsme se holt viděly až po delší době. Ale nezastavil se kvůli tomu život všech ve městě, jen ti rizkoví (napřed ona, pak já) na pár dní omezili zbytné věci.

A existuje dokonce i studie o tom, že dlouhodobý stres z represí (např. z lockdownu) vede k rizikovému chování - že lidem fakt potom "hrábne" a udělají něco, co by normálně ani neměli potřebu dělat (předávkování se drogama, divoké večírky atd.). Kdyby lidi měli možnost žít jen s nějakými mírnými omezeními, tak by se nedostali do stavu, že pak udělají nějakou hovadinu. Omezení typu zda může mít člověk kávu v kelímku a jestli může jít lyžovat (zrovna u lyžování fakt nechápu - kolik je v Česku kabinkových lanovek na sjezdovky?), jsou v principu nesmyslná a velmi omezující - a lidi hledají cesty, kudy z toho ven (viz. sáňkování na sjezdovkách) - ale pak budou porušovat i ta příčetnější pravidla...

Za mě - mělo by to rozhodování být na úrovni jednotlivců - tak, jako my jsme s kamarádkou usoudily, že kafe počká, tak chci mít tu volbu, že pojedu na ty lyže nebo si koupím žehličku.