A co na tom chceš „rozvádět“?
Ty ve své „oponentuře“ uvádíš, že nikdy (nebo téměř nikdy) nemáš na výběr vůbec. Což je jistě pravda, situací, kdy není žádná možnost volby je opravdu málo. Ale zároveň bagatelizuješ volbu na rozhodování „Karibik nebo Alpy“ a ještě uvádíš, že „zlatá mládež“ by měla být šťastnější – nicméně ona jistě je šťastnější než mládež, která se rozhoduje, jestli si jeden krajíc chleba sní ráno nebo až odpoledne.
Čím více svobodné volby lidem sebereš, tím horší bude jejich psychický komfort. Rozhodovat se sám je něco úplně jiného, než když je o tobě rozhodováno a ty sám jsi z procesu vyloučen.
Trochu mi to připomíná nedávnou causu „Pullmann“. Ano, část lidí za totality nepociťovala úkorně ztrátu svobody, protože by ji nevyužili, ani kdyby jí měli, a jejich priority byly v něčem jiném. To ale nemůže totalitu legitimizovat.
A poslední věc – shazovat cokoli, co není z tvého pohledu „ušlechtilé hrdinství“ jako „hroucení se“ a „slabost“ je ad jedna falešné, protože nespokojenost nerovná se hroucení, a ad dvě neomalené a necitlivé, protože ten, kdo se skutečně hroutí si to dobrovolně nevybral, a že nemá sílu být optimista, když je mu „zvenčí“ odebírána jedna radost za druhou nebo ještě hůř, možnost obživy a holá existence neznamená, že je o něco horší než „per huba statečnej“, kterému se v reálu nic hrozného neděje.