Krajino,
když mě tohle nebere. Možná je to nějaká genetická porucha, protože syn to má úplně stejně, aniž bych na to měla nějaký vliv (ve dvou, třech letech jsem s ním žádný svůj vztah ke sportu neprobírala) - i jeho odmalička brala babička na všechny možné sporty, lyžovat, bruslit, učila ho jezdit na kole, vodila ho do Sokola... my to v sobě nemáme a kde nic není, ani smrt nebere.
Mě v mládí jakž takž bavil třeba fotbal na bázi amatérskýho čutání s velmi rozvolněnými pravidly, protože tam byla potřeba nějaká kooperace s týmem, zároveň s tělesným pohybem člověk zaměstnal i hlavu tím, že musel přemýšlet trochu dopředu, jak se situace na hřišti vyvine, když jsi stála v bráně, trénovala sis postřeh... a po skončení "zápasu" se šlo na pivo. Ale to je teď stejně zakázaný, i kdybych se do toho chtěla na starý kolena pustit. A baví mě plavat, když nejsou kolem žádný lidi, ovšem nedávám si k tomu žádné "úkoly a cíle", prostě plavu, dokud mě to baví. Běh je pro mě úplně marná aktivita, neumím se motivovat tím, že budu rychlejší než před týdnem, protože v tom nevidím žádnej smysl.