Babi,
ona je ještě jedna varianta. Já třeba chodím fakt ráda, ale ne jako cílenej program s nějakou pravidelností. Jsem ten typ, co klidně půjde třicet kiláků pěšky, když mu ujede autobus, a budu si to i užívat, když jsem jezdila pracovně do centra, chodila jsem celkem často i domů pěšky, i když to trvalo dvě hodiny, s foťákem prochodím po městě celej den, a nemusí to být jen po městě, klidně prochodím půl dne po Olšanech, ale musí to být okamžitej impuls a nesmím být zatažená do nějaký cyklický organizovanosti, byť jenom tak, že vím, že musím druhej den být ráno někde v osm, tudíž se potřebuju do půlnoci dostat do postele, abych se mohla vyspat. Nedonutím se k režimu, mně odjakživa režim vadí. Už jako dítě jsem ho nesnášela. Pokud nemám dostatečně silnej pocit vnitřní svobody, tak mě dokážou motivovat jenom prachy. Nevím, proč to tak mám, asi je to vrozený, protože jsem to tak měla, co pamatuju.