lelo, tos hezky popsala ten pocit morčete. Cítila jsem se tak vždycky v karanténě, když jsme nemohli ven. A to chválabohu máme zahradu.

Jinak za okolností, kdy nejsem v karanténě, se takhle necítím, ale mám štěstí na své osobní nastavení. Nepřemýšlím nenaplněně nad věcmi, které mi chybí a jsou v tuhle chvíli prostě nedostupné, a snažím se pracovat s tím, co mám a můžu.
Až ty nedostupné zase dostupné budou, budu se z nich strašně radovat. Ale teď by prostě lítost za nimi byla k ničemu a hrozně by mě vnitřně rozleptávala.
Pomáhá mi číst některé knížky, které právě řeší otázku vnitřního postoje a to, že člověk má v sobě moc ho přenastavit. Moc se mi v poslední době líbil Prožitek hor a zkušenost smyslu od Frankla, včetně skvělé předmluvy od Marka Orko Váchy.

A soustředím se na své postoje k věcem a činnostem a u některých je vědomě měním. Třeba u domácích prací je to docela výzva Ale jde to. Chce to ze sebe dostat takovou tu přednasranost "prádlo žrádlo bordel jest Věčný koloběh".

Denně chodím ven, někdy kvůli něčemu (včera jsem potřebovala na poštu, tak jsem šla schválně pěšky, je to až vedlejší obec, tj. skoro 6 km procházka), ale jindy prostě jen vnímat ten venek, hodně fotím, když není taková siberie, tak si beru skicák a venku maluju (teď maluju doma podle čerstvých fotek). Dneska jsem třeba doprovázení dětí na bobování (což mě teda moc neba) vylepšila tím, že jsem se rozpomínala, jak kvetou různé stromy a keře podél místní polňačky, aby si do vázy nalámala větve, které mi vykvetou v hezkých barvách... (lámu větev každý týden, vždycky mi vykvete, takže mám kontinuálně ve váze něco krásně kvetoucího, aniž bych musela kupovat květiny).
A doma se snažím - já nevím, jak to popsat, prostě měnit, pomalu, nejde to hned - svůj postoj k činnostem, o kterých si říkám "to mě nebaví". Prostě přemýšlím, co přesně je to "nebaví" - bolej mě u toho záda? Vrčí to hlasitě? Jde z toho smrad?...a hrozně často dojdu nakonec k tomu, že můj odpor k daný činnosti je zakořeněnej z doby, kdy to nějaký takový nepříjemný aspekt mělo. A ono ho to často už nemá. Třeba jsem fakt strašlivě nerada žehlila. A když jsem přemýšlela, proč vlastně, tak mi došlo, že jsem jako dítě začínala žehlit naprosto příšernou žehličkou, která smrděla. A mám s tím to žehlení spojené. A když jsme si uvědomila, že teď mám normální nesmradlavou moderní žehličku... tak ten zdroj odporu začal mizet. Jako nebaví mě to zatím, to né Tak daleko jsme tedy s mou žehličkou zatím nedošly...ale už žijeme aspoň v korektním příměří bez zhnusení.

Ale teda netvrdím, že mi to jde snadno (a to si myslím, že opravdu mám vrozenou radost ze života a pomáhá to v mnoha situacích :) - bez ní by to bylo ještě obtížnější), a hrozně často musím překonat takovou počáteční zadřenost. V podstatě určitou duševní lenost, to, co mě vrhá do toho "morčete v krabici". Jenže s tréninkem to jde pokaždý snáz.
Někde jsem poslouchala krásnou přednášku od Špoka o práci s vnitřní leností a že právě to je ta věc, která člověku zabraňuje ve skutečné radosti (a mluvím o vnitřní lenosti, ne o vnější, aby to někdo nezaměňoval, tj. s viditelnou činností to vůbec nesouvisí), ale teď nevím, kde to bylo...když to najdu, dám to sem.