Přiznám se, že jsem na školy svých dětí rezignovala. Vlastně už dávno před covidem. Pohybují se v různých stupních školského systému už 15 let a já jsem tím unavená. Teď v době covid je mi jich líto. Bakaláře mladšího už nekontroluji. Spoléhám na to, co mi sám nahlásí. Když si stěžuje, že je fyzikářka (chemikářka atd. dle aktuálního stavu podrážděnosti) kráva, odkývám mu to. Když se chlubí, že bude mít na výzo dvojku z fyziky (nebo něčeho jiného), pochválím ho. Večer se ze setrvačnosti ptám, jestli má všechno do školy. Na víc nemám sílu a neřeším to. Vím, že to taky nemá jednoduché. Starší na VŠ oslaví 3. března první výročí distanční výuky. Za celou tu dobu byl ve škole jednou. Co k tomu dodat.