Díky za všechny, kteří dodržují pravidla. Nebo se alespoň snaží žít tak, aby v případě nákazy vlastní (o které třeba nebudou vědět) nakazily co nejmíň lidí.
To, že někdo nezná nikoho, kdo by umřel, ukazuje spíš na jeho štěstí a nikde není psáno, že se nákaza se všemi důsledky nebude ve velkým šířit v jeho bezprostředním okolí.
Vím, že je to ohraná písnička. V noci jsme měli 7 příjmů na Covid, 2 překlady na ARO. Neleží tam většinově 30.ročníky, ale 40., 50., 60. a někdy i 70. Neustále volají lidi po Covidu, kterým není dobře a chtějí, abychom jim pomohli, ale nemáme většinou jak.
Všechny nás dost sebralo, když po Vánocích sedmdesátník dostal od příbuzných Covid a umíral. Říkal, že se asi o těch Vánocích neměli vidět... Brečela celá rodina, my skoro taky. A není jediný.
Chirurgové odkaládají operace, marně uháníme termín na operaci nádoru, nejdřív za měsíc, o ostatních dg. nemluvím. Nemají místo na JIPu.
V nemocnici je Covidu všude plno, není problém ho přes všechna opatření chytit (většina např. personálu onemocněla přes respirátory).
Chápu psychické problémy, problémy s izolací. Mám doma psychiatricky nemocné lidi a vím, co to s nimi dělá. Na druhou stranu jde opravdu o nastavení pravidel - třeba se stýkat jen s jednou rodinou, která žije ideálně v izolaci nebo 1 kamarádem, venku, s respirátorem atd. Využívat masivně home-office, i když je to nepohodlný, sociálně izolovaný a nevím co. Jenže jak se asi cítí ti, kteří do práce fakt nemůžou.