V úvodním příspěvku bylo "jedno z mých dětí" ..nemůžu vědět, kdo. Já nečtu celou diskusi, protože na to nemám čas, omlouvám se. Ale mít vlastní bydlení je prostě luxus.
Když jsem přijela do Prahy, bydlela jsem nejdříve v takové jakoby ubytovně, kde nás bylo několik v jednom pokoji. Byla to teda z nouze ctnost na tři měsíce a nerada na to vzpomínám. Ale jinak to nešlo. A pak jsem si našla byt na pronájem, tehdy tzv. a pouze na černo, platila jsem za 2+kk 12 000. Sama bych to nezvládla, když jsme těch 12 000 ani nevydělala. Takže vždy s někým. A byl to stres, protože to vždy byli lektoři z naší jazykovky, kteří se taky ze dne na den sebrali a odstěhovali třeba do jiné země. Až když jsem se seznámila s budoucím manželem, tak jsem měla větší klid. Začali jsme spolu bydlet a taky prvních pár let v pronájmu. A teprve až když mi bylo 31 a manželovi ještě kousek více, tak jsme měli koupený vlastní byt. Potřebovali jsme našetřit základ na hypotéku. Od nikoho jsme nedostali nic, oba jsme začali s nulou. A takhle to má spousta lidí. Velmi těžko si mladý člověk může pořídit vlastní bydlení sám, pokud má prostě nízký plat. A přiznávám, že jako učitelka bych se nejspíš k vlastnímu bydlení v Praze nikdy nedostala. No možná až poslední roky bych tu hypotéku získala sama.