Libiku,
nezdá se ti, že to už trochu přeháníš?
Moje dítě má psychicky nemocnýho otce, kterej na tom zrovna teď není moc dobře, a dítě je jediný, kdo s ním alespoň nárazově sdílí domácnost. Musí řešit ne úplně hezký problémy vyplývající z jeho nemoci, co začalo rozum brát. A nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to má někdo brát ohled nebo se má někomu něco zakazovat, aby se necítilo blbě, protože má otce s papírama na hlavu. Co sleduješ těmi výkřiky o zakazování hovorů o otcích a revoltujících "matičkách", co si o sobě vůbec myslíš? Že se nikdy nikomu nic blbýho ani tragickýho nestalo, takže nemá nárok ani kváknout, protože jednej, kdo zažívá nějakou nepohodu jsi ty a tvoje dítě? Myslíš, že život toho synova spolužáka, kterej spáchal kvůli "opatřením" sebevraždu v osmnácti byl nějak méněcennej, protože se nedokázal vyrovnat se situací, do které nás sice primárně dostala čínská chřipka, ale dojebala to naše slavná vláda a jebe to vesele dál?
Možná bude fakt lepší, když se půjdeš občas vyzvracet i jinam, než sem.