Myslím, že je ještě velký rozdíl, jestli mluvíme o postižení mentálním nebo fyzickém. I fyzické postižení je náročné, ale pokud vím, že dotyčný člověk se dokáže o sebe postarat a nebude mít zkrat, v kterém například podpálí barák nebo vyjde z domu do vánice v pantoflích a ztratí se, tak se ta péče za určitých podmínek (záleží na typu postižení) dá zvládnout.
S mentální retardací / psychiatrickou diagnózou bych to asi ani nezkoušela, tam už musí být dohled v podstatě 24/7, protože holt nikdo neví, co takového člověka napadne a kdy ohrozí sebe samého nebo okolí.

V situaci, co tu byla popsaná se sourozenci, kde jeden má DS - dávno bych hledala pro postižené dítě nějaké umístění - aby tam za mého života mohlo docházet, já měla odlehčovací službu - takže by po mé smrti nešlo do nového prostředí, mezi cizí lidi - a kde by ho sourozenec mohl navštěvovat. Tak, jak to tady popisuje Taodvedle a další.

Mám v okolí člověka, který se stará o postiženého (fyzicky i mentálně) bratra, a jako teda klobouk dolů před ním a celou jeho rodinou. A to je bratr pořád ještě samoobslužný, komunikativní - tak na úrovni desetiletého dítěte - jako všechno zvládne, ale v podstatě pořád potřebuje instrukce a dohled - tj. nemůže třeba samostatně bydlet, protože to by prostě nezvládnul - ale může dojít na nákup a vybrat si oblečení, dodržovat hygienu atd..
Má "práci" v rodinném podniku, rodina je rozsáhlá, takže hromady tetiček, bratranců, sestřenic, strýců a teďka už taky jejich dětí a vnoučat - a všichni toho postiženého bratra respektují a chovají se k němu moc hezky - a taky se můžou v té péči různě prostřídat (a dělají to - různě se navštěvují a tak). ALe stejně, klobouk dolů, před tím sourozencem a jeho ženou a dětmi. A taky teda o bratra se hodně stará ten jeho sourozenec (s kterým chodí "do práce"), ta žena má svou práci mimo domov / rodinný podnik, takže má nějaký "únik" a nespadlo to všechno na ní.