Rodiče jsou starší důchodci, bydlí od nás cca 200 km, ale zatím byli soběstační. Teď prodělali nemoc, asi Covid, ale odmítli se jít testovat, protože to potřebují vyležet, zůstali doma v karanténě, komunikujeme telefonicky. K doktorce nešli ani s ní nic nechtějí konzultovat telefonicky, protože nemají horečky ani potíže s dýcháním. Jsou ale dlouhodobě unaveni, trpí nechutenstvím, táta kašle. Pro mě není problém jim objednat nákup nebo jídlo z restaurace, všechny firmy k nim jezdí, ale domluvit se s nimi nejde.

Typická konverzace:
Máma: Nic nepotřebuji. Sousedka mi možná donese mléko a tátovi piva.
Já: To je hodná. Ale jestli chceš větší nákup, tak ti ho objednám a všechno ti dovezou.
Máma: Tomu nevěřím. Určitě ho nedovezou až ke dveřím.
Já: Vždyť už jsem ti objednávala minerálky, léky i roušky. Všechno ti přišlo až ke dveřím.
Máma: Nepamatuji se na to.
Já: A máš doma ty minerálky?
Máma: Ano, mám tady minerálky, ale myslela jsem, že jsme je s tátou koupili, když jsme byli před nemocí v obchodě.
Já: Ne, to jsou ty nové. A vzala sis vitamíny?
Máma: Žádné vitamíny doma nemám.
Já: Jsou v té krabici s léky, kterou jsi dostala poštou, jak jsem ti říkala (pětkrát)
Máma: Aha, teď jsem je našla (zítra zase řekne, že doma žádné nemá).

Ve výsledku jsou frustrování oni i já. Mám pocit, že na ně mluvím čínsky, nejsme schopni se domluvit. Očekávala jsem na stáří fyzické problémy, ale nějak se neumím vyrovnat s tím mentálním sešupem. Kdo má za sebou něco podobného, jak to zvládáte psychicky? Já to dobře nezvládám, tečou mi nervy, nevím, jak to řešit.