Tento pocit mam ted nekdy taky..
Vyrustala jsem ve velmi harmonickem prostredi s pocitem, ze se da vse vyresit a nejlepe s happy endem...Naivni, vim..
Uz jsem pochopila, ze happy end byt nemusi. I kdyz co je happy end? prted rokem mi umrela kamaradka na rakovinu. Treba to byl pro ni happy end, protoze tahle doba by byla pro nis hrozna.. jako rizikova skupina by musela byt v naproste izolaci a to by asi nechtele..
Vzdycky, kdyz jsem cetla hostoricke romany o nejakych zlych casech, hned jsem to reflektovala a zkusila si predstavit, jak bych se zachovala ja. Nebo mi prislo nespravedlive, co ti lide museli zazivat a jak se mi mame dobre.
My se ted vlastne porad jeste tak spatne nemame, az na to, ze je omezena nase svoboda, ta izolace - ale mame co jist a po teto strance nestradame. Otazka je, jak to pujde dal...Donedavna jsem verila ve stastne zitrky... Ted uz nevim..