Amarillo,
já to nedala, nevydržela... z velkoměsta s tvrdým lockdownem (školy kontinuálně zavřené od března, stejně tak restaurace, služby, muzea... včetně oplocených hřišť a parků, zákazů parkování u každého kousku lesa, zavřených veřejných záchodků atd.) jsme se odstěhovali na venkov.
Takže neporadím, jenom jsem chtěla podpořit, že nejsi divná, když si to neužíváš.

Odříznou zprávy je podle mě první krok. Mluvicí hlavy neposlouchám už dlouho. Jinak nevím - chodit v nejbližším parku (krásný, stromy, spousta cestiček, vyhlídky, kopečky) mě bavilo tak ty první dva týdny, kdy jsem věřila tomu, že když se teď omezíme a "zploští se kurva", tak to bude OK. Na filmy se moc dívat nedokážu - přijdou mi jak z jiné planety a filmové problémy mě spíš iritují, protože jsou odříznuté od mé momentální reality.
Ještě tak historické knihy.
Domácí práce mě nebaví, vaření si neužívám, zahrádku nemám (zahradničení nenávidím), na tvořilkování nevidím (kromě toho, že jsem hluchá, tak jsem i poloslepá). Deskovky nás nebaví nikoho. Děti jsou v domškole pátým rokem, takže si ani nijak neužívám "rodinné pospolitosti" - k té nepotřebuju vládní rozhodnutí.
Mám astma, v roušce se po dvaceti minutách dusím a omdlívám (a pak mi trvá další půlhodinu zase se rozdýchat alespoň natolik, abych třeba byla schopná odjet autem). Navíc jsem polohluchá, lidem v rouškách nerozumím, takže mě to odsouvá do ještě větší sociální izolace a způsobuje mi to problémy - když už se s někým potkám, tak jsem za kreténa, protože jak nemůžu odečítat, tak často nevím, o čem mluví, nebo že vůbec na mě mluví.