Zufi,
je to hrozný
, chápu, jak se cítíš.
V posledních dnech jsem se dostala do stavu, kdy jsem schopna hodiny jen sedět a koukat před sebe. Klepu se a je mi zle. Až teď mi naplno dochází, co jsem riskovala, když jsem si nezavolala sanitku ve chvílích, kdy jsem nemohla na jeden nádech doříct větu. Říkala jsem si, to je dobrý, ještě mi nebylo pětačtyřicet, určitě by na mě koukali jako na panikáře. A co hůř, říkám si, že jsem měla možná volat sanitku i pro svou dceru, která měla po třech týdnech jako poslední pozdrav covidu v jednu chvíli takovou bolest hlavy, že jen seděla na posteli neschopná se pohnout a jen čekala, až jí zabere Nurofen. Mám pocit selhání a viny.
Nějak to na mě dolehlo. Ty pocity během covidu, následná únava, pásový opar, nedostatek sluníčka, malý byt a tři školáci v něm, těžký průběh covidu u blízkých příbuzných (podrobnosti nechci psát) a následky, které mají. Připadám si nevýkonná, neschopná, a přitom přetížená. Jako bych měla sešlápnutý plynový pedál na podlaze, a přitom zařazený neutrál. Stydím se za to, že mi je zle, protože nechodím do práce, dělám jen vedlejšák z domova pár hodin denně, nemusím se starat o žádné staroušky a mám i vcelku standardní děti, takže vlastně žádné starosti. Už dlouho mi nebylo tak mizerně.