Jedna babička přišla o několik továren, vily, doly, huť, pozemky, obchodní řetězec, řetězec stanic, které jsou v dnešním podání benzínové pumpy atd. Její manžel o kariéru (profesionální voják - důstojník, který předtím bojoval v Anglii). Vedlo to k odchodu do ciziny a k návratu až o hodně později.

Rodiny druhých prarodičů byly chudé asi jak kostelní myši. Nekvalifikovaní tovární dělníci a malí rolníci v ne moc úrodné oblasti na Vysočině na políčku, co jim ani nepatřilo a žili v chalupách s jedinou místností s podlahou z udusané hlíny. V 48 nebyli mí prarodiče ještě dávno dospělí, ale jakmile vyrostli a vzali se, tak emigrovali. V cizině pracovali, vystudovali vysoké školy, vychovali děti a vrátili se až na důchod dávno po revoluci. Jejich děti se teda vrátily dřív, a to už v 70. letech, takže 48 vlastně připravil v mládí o domov a později zprostředkovaně o možnost vidět vyrůstat vnoučata.