Já nevarim pořád, vařím jen někdy. Někdy manžel, někdy děti. Jenže on to vařené jídlo opravdu moc nevyhledava, ačkoliv to většinou sni. Když se k vaření nehrnu, tak uvaří on nebo zajede do okýnka, vytáhne nějaký polotovar nebo si vezme chleba s něčím. Máme teď mensi děti pryč a má pocit, že je to nějaký můj koníček, protože pro tři ani nemá smysl vařit, ale můžeme zajet pro jidlo k thajce, coz je nakonec i pravda.

Když jo uprosim, tak se mi na to auto koukne, ale bere to asi tak, jak bych brala já, kdyby stal v kuchyni a tvrdil mi, že neumí udělat řízek nebo upéct rybu a musím to pro něj udělat ja. Asi bych si myslela, že upadl na hlavu a on si s tím autem mysli totéž o mně a je hrozně odolnej.