Ano, toto téma tu bylo řešeno už nesčetněkrát. Většinou v souvislosti s otěhotněním a slibováním svatby, kterou si dotyčný po narození dítěte rozmyslel - a co potom, když dítě už má jeho jméno..
Já jsem v jiné situaci. Žiji 4. rokem s přítelem, který je o 15 let starší, v domácnosti s námi žijí moje dvě nezletilé děti. Jsem rozvedená, partner taky. Byl to on, kdo od začátku mluvil o tom, že by si mě chtěl vzít, před všemi známými o mě mluví jako o skoromanželce, řekl mi, že mně vnímá jako svoji ženu a pořád dokola vede tyto řeči, ale k ničemu se nemá. I děti se jednu dobu začaly vyptávat, kdy už se vezmeme. Přitom to asi není tak, že by mě potřeboval uchlácholit, že ta svatba bude (ve smyslu - když jsi zasnoubená víc než dva roky, nejsi zasnoubená, jenom jsi dostala "držhubuprsten"), já jsem o svatbě nikdy nemluvila ani na ní netrvala (taky jsem ale neprostestovala a nikdy jsem neřekla, že svatbu nechci). Jsem v tomto poněkud staromódní, čekám, až se vyjádří, začínám mít pocit, že se nedočkám. Chtěla bych, abychom měli stejné příjmení, nestydím se na to, že bych chtěla být něčí manželka. Loni přibližně v tuto dobu jsem měla jakousi krizi identity, kdy jsem těžce nesla, že musím mít příjmení bývalého manžela a on mi tenkrát řekl, že se teda "no dobře.. ožení". Takovým stylem, že bylo jasné, že to sám za sebe nechce. Když o tom tak přemýšlím, tak samozřejmě bych chtěla, abychom byli manželé, ale hlavně mi vadí, že o mě pořád mluví jako o "skoroženě", nebo dokonce i jako přímo o manželce, kterou vůbec nejsem, ale jemu to nebrání v tom, aby o mě takto mluvil. Toto popravdě nechápu, když se chlap nechce ženit, tak většinou řekne, že svatbu prostě nechce nebo se nějak vymlouvá, ale tady toto? Aby o tom pořád mluvil a nikdy to neudělal?
Co myslíte? Má někdo takovou zkušenost?
Děkuji Vám.