Přidat odpověď
My jsme byli po svatbě rádi, že jsme získali druzstevni2+1 na sídlišti, vybrat si jsme vůbec nemohli, ani být, ani orientaci, ani velikost, ani kachlíky nebo kuchyňskou linku. Tento byt jsme pak vyměnili za státní 3+1, protože jsme měli už 2 děti a taky jsme si nemohli vybrat, byli jsme rádi, že jsme tu výměnu získali a nemuseli jsme platit odstupné. Pak jsme se odtamtud chtěli přestěhovat, můj BM chtěl spíš domek, ale na ten jsme neměli, jediné na venkově a tam jsem nechtěla já. Nevyhovalo by mi dojíždění, neumím řídit, takže bych byla závislá na hromadné dopravě, vadilo by mi, že mám daleko do obchodu, děti na kroužky, do knihovny, na jógu, na kulturu. Tak jsme si koupili 4+1 s terasou v novostavbě. Ten byt se mi moc líbil a byla jsem tam šťastná. Pamatuju se, když jsme se tam stěhovali, že jsem si spokojeně říkala, že tady už budu žít navždy. Být jsme si pečlivě vybrali, nechali si tam udělat všecko podle našeho vkusu. Bohužel všecko dopadlo špatně, takže jsem se musela přestěhovat do bytu po našich a kdybych si mohla vybrat, tak bydlím jinde a jinak. Ale člověk holt nemá vždycky to, co by chtěl. Být to není špatný, mám tiché sousedy, nechala jsem ho po mamincine smrti zrekonstruovat, i když teď bych to udělala jinak a lépe. Ale už se mi do toho vrtat nechce, tak vydržím s tím, jak to je. Kdoví jak dlouho budu ještě vůbec naživu.
Předchozí