Chtěli jsme dost prostoru a zahradu, na což jsme v Praze neměli, tak jsme šli na vesnici. Po 2 letech rekonstrukce jsme byli unavení, manžel si postupně našel několik milenek a pravil, že nikdy z Prahy nechtěl, že jsem ho donutila a vrátil se k mamince. Tu vystěhoval z vělkého bytu do garsonky (náhle s tím souhlasila) a nastěhoval si tam poslední milenku, která se moc chtěla dostat z jižních Čech do Prahy.
Dům jsem koupila podruhé, splácím dodnes a jsme na vesnici. Až do pandemie jsem měla občas černé svědomí, že jsem děti připravila o výhody civilizace. Teď je nám fajn.