Tak jsem chtěla trošku popřemýšlet nad tvojí otázkou. A v poledne si minutu tiše zarozjímat nad uplynulými obětmi zdejší epidemie. Místo toho tři hodiny řeším, vně i uvnitř, lidi, co zrovna zemřeli na Covida. A v tom to zřejmě vězí. Ti, co umírají na Covida, jsou sakra nějak moc blízko. Některé znám dokonce i jménem, znám jejich úsměv, jejich ještěživotní trable, jejich cestu do náruče smrti... Nic z toho u lidí, kteří někde umírají na hlad, necovidové nemoci, válku a jiné násilí, neznám. Jsou daleko a jsou mi cizí. Avšak Covidová smyčka se pomalu stahuje na hrdle každého z nás. Nebo toho vedle. Takže Covid nás dojímá nějak víc. Navíc nějak ovlivňuje neubohé životy každého z nás.
Mně dřív bylo líto každého nuzného a umírajícího. Ale to prostě nejde dál. Na rozdíl od umírání, to jde dál navzdory vší lítosti.
Takže všem