Hele v klidu, ona je to prostě náročná situace teď pro všechny. I pro ty děti, a pro rodiče obzvlášť. A už to trvá prostě dlouho, tak mnozí už jedeme nadoraz.

Já mám děti vlastní,"jen dvě", ale už jsem toho taky dost vyřízená. Jen co přijdu z práce a mladší už to na mně hrne, pomoc s angličtinou, s tímto a tímto. A to hodně úkolů zvládne sama, ale je dyslektik, takže nové učivo češtiny musíme doučit doma, plus angličtina.
Staršího naopak musím nahánět, ten to má na háku, jenže známky pak i podle toho vypadají.

No skončím tak v devět večer a jsem grogy. Víkendy jen relaxuji. Ale i tak "dojíždíme" školu.
Připadá mi že nemám na nic jinýho už čas a jsem děsně unavená.
Plus v týdnu zajišťování obědů dětem, to taky celkem zabere času.

Radu asi nemám, snad jen to "přežít". Těšit se až opět bude normál, snad jednou bude.
Neřešit "blbosti", co se dá odložit tak odložit. Já poslední dobo úklid jen tak pofackovávám, nemíním to hrotit na úkor alespoň nějakého svého odpočinku. Snad teď o dlouhém víkendu bude trochu čas aspoň na zahradu, troch připravit na jaro.

Snad jen zapojit víc manžela. Děti už máte celkem velké, tak i je, ale chápu že u nevlastních je to asi těžší, to musí spíš otec.

Mně asi pomáhá vypadnout večer aspoň na procházku se psem. Sama, kdy na mně aspoň hodinu nikdo nemluví