Přidat odpověď
Já už toho mám taky plné zuby, a to mám doma jen dvě děti vlastní, z toho jedno dospělé, které se doma vyskytuje už jen sporadicky a nepotřebuje žádnou pomoc se školou. Taky žádnou zvláštní pomoc doma neposkytuje, ale řekla jsem si, že se za chvíli stejně odstěhuje definitivně, není třeba to hrotit. S letní přestávkou jsem už skoro rok na HO, do práce jsem ještě chvíli chodila na podzim, pak třeba jednou za týden, od té doby, co tam každý týden máme tak 2 -3 pozitivní už tam nechodím vůbec. Od ledna jsem neměla ani jeden volný (od zaměstnání) víkend, a vypadá to, že do června to tak bude pořád. Do toho vaření (jak já kdysi ráda vařila), doučování šesťáka (třeba matiku ze školy neumí vůbec, se mnou v pohodě), udržování dobré pohody a povzbuzování při ztrátě motivace (oba synové) a péče o manželovy rodiče, kteří bydlí nedaleko a jsou hodně staří a dost nemocní. Pět hodin spánku je norma, kdybych každý den nešla aspoń na hodinu běhat, na kolo nebo aspoń na procházku, už mě asi klepne pepka. Teď dodělávám nějaký report do práce a mám normálně regulérně si vylejt hlavu, zítra toho budu litovat, ale teď do toho jdu. Přes týden už jsem alkohol vzdala úplně, to bych prostě nedala, ale dneska do toho jdu a ještě si dám jedno cigáro. Zítra dáme pořádný cyklovýlet a bude líp. V sobotu má být hnusně, tak to budu makat do práce, a v neděli se uvidíme s kamarády. Potřebuju mít nějaké pozitivní cíle, jinak bych se z toho fakt zbláznila. No, pěkně jsem se vypsala, tobě neporadím, protože analytické rozhovory s manželem typu - přijdou tvoje děti, ty se těšíš, ale já ne, je to v pořádku asi smysl nemají (soudě tedy podle podobných diskusí s mým mužem). Pevné nervy!
Předchozí