Já jako mladá jsem byla docela startovací. Začala jsem vidět rudě, přestala jsem se totálně ovládat a rivala jako krava. Můj BM byl ledově chladný, nikdy se nevytocil, většinou mě umlátil klidnými logickými argumenty. Když jsem byla na počátku hysterického záchvatu, tak si tiše pískal. Já zas jsem se brzy uklidnila, pak mě to mrzelo a styděla jsem se, a tak jsem Doležala a omlouvala se. On býval chladný klidně několik dní. Co mě však naprosto šokovalo byli, že si všecky hádky pamatoval už navždy, co jsem mu řekla, jak jsem křičela, jak to bylo nespravedlivé. A i když od 40 let, co jsem začla jíst AD, už žádné hádky neprobíhaly, vytáhl na mě jako zdůvodnění, proč se se mnou nedá být třeba to, když jsem ve 23 letech nemohla najít vkladní knížku a nadávala jsem a brečela. Přece nebude žít s hysterkou. Že se to stalo před 24 lety, to bylo fuk. On to měl všecko v sobě, všecko to vytáhl na světlo boží a já si připadala jako shnilej kus něčeho naprosto nechutnyho a chápala jsem, proč mě musí opustit. Jen jsem celý rok přemýšlela o tom, jestli by se celému světu neulevilo, kdyby něco tak odporného jako já konečně ten svět opustilo. Nedotáhli jsem to z čiré zbabělosti.
Zase naši se hádali pořád a tatínek se klidně na měsíc, dva urazil, ale vydrželi spolu 39 let a maminka ještě 17 let vzpomínala, jaké měli pěkné manželství a i na smrtelné posteli ho volala.