Souhlasím, je to i věkem...

S mým prvním (18-26) jsme se hádali velmi často. Zpětně to vidím jednak právě tou nezkušeností (první soužití, málo peněz, malý prostor) a jednak i mým psychickým naladěním (boj o pozice ve vztahu - by se tomu asi tak dalo říct - nebo snahou (oboustrannou) se převychovat k obrazu svému). Jak jsme se udobřovali, to si už asi moc nepamatuju - nejspíš taky jen prostým vyšuměním... Ale je fakt, že v tomto vztahu jsem měla tu tendenci prosazovat - naštval jsi mě, přijď se omluvit (rozmluvit) jako první... - já to klidně vydržím dýl ... atd. Navíc jsme neměli děti, tak to bylo snazší... Fakt jsme se hodně hádali, křičeli na sebe, já jsem mu jednou dala facku, on mi jednou rozklepl vajíčko (syrové) na hlavu...

S mým mužem jsme se dali dohromady až pak, mě skoro 30, jemu skoro 40, oba už něco za sebou + kompatibilnější povahy + já nějak mnohem víc respektuju "jeho autoritu" - čili nebojuju o pozice, nevychovávám atd. a on je navíc opravdu velmi velkorysý a spolehlivý + nemáme finanční nouzi - čímž odpadá 90% důvodů pro hádku... Vlastně ani nevím, o co bysme se měli pohádat. Jistě mi sem tam něco vadí, ale to mi za to nestojí. Největší krize byla, když já jsem chtěla druhé dítě a on ne - strašně mě štvalo, že nebere moje "argumenty", ale do křičení to nepřerostlo. Ustoupila jsem já, logicky, ono bez jeho souhlasu to moc nejde, ale bojím se, že mu to jednou budu vyčítat (nebo sobě, že jsem na tom netrvala víc - možná, kdybych se rozhádala, trucovala, hrozila rozchodem - ale ne, můj muž by prostě ani na toto neslyšel).