Ještě je zajímavá izraelského historika nové vlny Toma Segeva Sedmý milion. Je to o přístupu Jišuvu (židovského osídlení Palestiny) a světového židovstva k otázce šoa - holocaustu - před a během WW2.

Když Němci vyhlásili Norimberské zákony, tak to Židy ve světě v podstatě rozdělilo: Jedni chtěli ekonomické embargo na obchodování s Německem a v USA měli dost síly to prosadit z velké části obchodně, když ne politicky. Výrazně se tento tlak zvětšil po Křišťálové noci, velkému pogromu na Židy na podzim 1938, krátce po záboru Sudet.

Zároveň ale zde byla snaha co možná nejvíce Židů odvézt před válkou do Palestiny ze strany sionistů z Palestiny (Židů přesvědčených o potřebě se navrátit do Izraele), kteří navíc nebyli jednotní. Většinou to byli představitelé levicových kibucniků, kteří hledali pracovní síly a vojenské síly pro obranu před tlakem palestinských Arabů. Ale byli i náboženští sionisté, komunisté atd. Ty skupiny se navíc mezi sebou hádaly, protože se vzájemně podezírali z verbování voličů pro svůj směr.

Aby je mohli vyvézt z Německa, museli uhradit spoustu poplatků a Britům prokázat, že mají dostatek peněz na investice. Byla zde navíc Bílá kniha, která v rozporu s původní ideou osídlit Palestinu Židy a udělat z ní britské židovské dominium kvůli arabskému povstání omezila přistěhovalectví na minimum. Kvůli tomu všemu bylo třeba vyjednat úmluvu s nacisty aby toto umožnili. Ti v tom viděli příležitost, jak se Německo i oni sami mohou obohatit. Majetek židů v Německu se prodal pod dozorem úřadů, pak se za něj nakoupilo zboží, to se vyvezlo do Palestiny, tam se prodalo a utržené libry se převedly částečně do Německa, částečně prostředníkům a část dostali uprchlíci. To vyžadovalo poměrně výraznou spolupráci sionistů s nacisty, kterou ostře kritizovali ti, co chtěli vůči Německu uplatnit obchodní tlak.

Situaci hodně proměnilo Povstání varšavského ghetta v roce 1943, kdy se zbytek Židů postavil násilím proti likvidaci ghetta a odvozu všech do vyhlazovacích táborů. To už měli dost informací a proto si mladí lidé zvolili sebevražedné povstání místo transportu.

Koncem WW2, kdy už vedení Jišuvu mělo informace o vyhlazování na Německém území, tak vůdcové hledali způsoby, jak tomu zabránit: Uvažovalo se o nasazení jejich tajných ozbrojených sil na nějaký šílený útok na infrastrukturu, protože Spojenci se nechtěli pustit do rizikových bombardování infrastruktury v Polsku a náletů na plynové komory a krematoria (jednak nešlo o jejich operační zónu - SSSR, jednak jim z hlediska strategie jim civilní transporty nevadili, protože bránili vojenským transportům, jednak jim zřejmě bylo proti srsti útočit na koncentrák, kdoví, zda tam nejsou váleční zajatci).

Nakonec ale vývoj šel strašně rychle kupředu a židovský maďarský advokát Rudolf Kastner z Budapešti se pokusil vyjednat s Eichmannem záchranu části maďarských Židů po německém obsazení a okupaci Maďarska 1943 a začátku vyhlazování (svržený maďarský regent Horthy Židy chránil, co se týkalo životů). Eichmann věděl o spojení na Jišuv a požadoval dodání automobilů "k přepravě Žůdů" a to přes neutrální zemi (asi Turecko), o čem zase věděl Ben Gurion, ale nejednal. Nakonec se podařilo zachránit jen přes 1600 Židů v "Kastnerově" vlaku do Švýcarska za zlato a diamanty. Byla to strašná dilemata, protože se jednání děla za zády Spojenců a Kastner znal zprávy Vrby a Wentzlera ale nevaroval maďarské Židy. Kolem jednání Jišuvu i Kastnera byly pak po válce velké spory, kde Kastnera jednak izraelský soud odsoudil jako zaprodance s nacisty, následně ho zabil atentátník a nakonec ho nejvyšší soud téměř ve všem očistil v poměru 5:4.

Čili už za války se vědělo dost ... Spojenci také polootevřeně varovali německé vůdce, že budou bráni k odpovědnosti.