Taky mám práci, kde můžu nasekat spoustu závažných chyb, které půjdou jen a jen za mnou. Kde mi nikdo neporadí, nikdo mě nezastupuje, nikdo mojí práci neumí, všechno se nějak musím naučit sama.. Takže jsem se naučila být šikovná, samostatná, zodpovědná, asertivní, flexibilní. Naučila jsem se si poradit. Věřím si. I ty chyby k práci patří, spousta z nich není tak zásadních, jak se na první pohled zdá.
Taky jsem se naučila rozdělit si práci a osobní život. Takže skončí mi pracovní doba, skončí mi pracovní starosti. Mohla bych řešit práci 24 hodin denně. Taky že mi jednou někdo řekl, že má práce není na osm hodin denně. Ale taky mi bylo vícekrát řečeno, že si musím nastavit hranice mezi prací a soukromím. Takže postupně skončilo řešení a přemýšlení, buzení se, telefony, neustálá "kolečka v hlavě"... Řešení mi často naskočí samo, protože hlava je odpočatá. Nemá cenu být neustále k dispozici. Je třeba naučit se být asertivní k sobě i k ostatním. Protože člověk je každýmu ukradenej (zaměstnavateli zvláště), neměl by být ukradenej sám sobě !! Takže jde to, ale je to zpočátku dřina. Jak ve vztahu k sobě, tak i k ostatním. Takových lidí už bylo, co nakonec zjistili, že život není jen o práci, že netřeba vyhořet, zničit si vztahy, rodinu... Ale to je každého věc a životní úkol, aby si tohle zjistil a nějak si to vybalancoval. Měě už ani nehne o něčem přemýšlet a dumat po pracovní době, nedejbože v noci. Nedělá mi to totiž dobře a v práci jsem pak divná. Jo a ještě zjištění. Nevšimla jsem si, že by byli nějak zvlášť oceňováni zaměstnanci, zodpovědní, kteří by se rozkrájeli, po nocích přemýšleli, oproti těm, kteří práci berou celkem laxně. Takže myslete především na sebe, své vztahy, své partnery, děti a blízké a tu práci zas tak nežerte.