Konzervo, myslíš to asi hezky, ale je to hrozně naivní. Tam není ani myšlenka, ani prostor. Je to život v nastaveném režimu a přesto nepředvídatelný. Vztahy jsou a fungujou, ale spíš je to méně časté a co vím, tak spíš naopak, že ženské s autistou si našly chlapa, většinou z pomáhající profese, hasiče, lékárníka, a hlavně bezdětného. Dva, oba s autisty, se dají dohromady těžko. Pochopení by asi bylo, ale vždy bude preference toho svého, s jeho zvláštnostmi. A taky jaké je chtění těch dětí. Když bylo klukovi tři, chodili jsme za barák na písek, hráli si všichni se všemi, bylo to fuk, teď je to jiné. A ten čas? Když mi mamka pohlídá, skočím za kámoškou na kafe, za někým, kdo mě zná a víme o sobě (neztratí se čas přípravou, hledáním společných témat, úsměvy a cukání atd), na poštu a rychlý nákup, ať nemám výčitky, že je tam dlouho - a ještě rychleji, když to bude někdo cizí, komu bych platila. S penězi ej to pravda, není kde-za co je utratit. Dokud mám tu mamku, cizí si domů nepustím a za sponzorský dar jsem udělala R nový pokoj, služby, pomoc žádné.