Beat,

jak kdy. Hodně dlouho jsme měli s manželem společnou pracovnu a prý jsme spolu byli až moc, říkal on.

S dětmi, když byly malé, jsem fungovala v pohodě, spala jsem, když stejně byly ve školce nebo ve škole.

No a teď i kdybych byla vzhůru 24 hodin denně, tak je potkám, jen když ony vylezou z pokoje. Tři ze čtyř jsou dospělé, jedna už s námi nedbydlí, nejmladší je 15.

Jinak třeba na dovolené jsme fungovali tak nějak, aby to vyhovovalo všem. Třeba u moře jsme si vždy brali domek (hlavně kvli psům), takže manžel vstal ráno s holkama, šli třeba do bazénu, kam já nechodím (nerada plavu), pak manžel udělal oběd, já vstala a po obědě jsme šli k moři (to já ráda) nebo někam šli, jeli. Večer společný, pak oni šli spát a já si třeba četla nebo dělala věci do školy (v létě mám vždycky milion nápadů) a šla spát nad ránem.

Dokud byly děti malé, tak jsme se stejně museli s mužem hodně střídat, bez ohledu na rytmus, a ve výsledku bylo dobře, když jeden z nás byl schopný fungovat v noci, aniž to vnímal úkorně. Pak to bylo o tom, že on s nimi vstával a vozil je do zařízení, já je vyzvedávala a byla s nimi zbytek dne. Po přestěhování, když jsem pak nechodila do práce, už jsem psala, že jsem chodila spát, až když odešly do školy, vzstávala tak, abych je mohla vyzvednout, a zbytek dne fungovovala normálně.