Moniko, rozumím tvé frustraci Já prostě počítám s tím, že jen tak zavolat na puberťáky do patra nefunguje (i když s ušima bez sluchátek by v pohodě slyšeli), tak holt vylezu do schodů, případně jim píšu esemesky A v přímém kontaktu před zahájením rozhovoru vyžaduju, aby "vyndali špunty z uší".
Horší to je se značně nedoslýchavou maminkou, u které nikdy nevím, jestli má, nebo nemá nasazená sluchadla, a pokud je má nasazená, tak jestli v nich má baterie, jestli nejsou baterie vybité, apod. Čili někdy na ni mluvím normálně, a ona je dotčená, proč křičím, jindy řvu jak na lesy, a stejně neslyší
A přesně jak píšeš, když jsem odpočatá a v pohodě, vše trpělivě opakuji, když jí ale potřebuju něco honem říct na poslední chvíli před odjezdem do práce, nebo přijdu domů vyřízená po celém dni, nezvládám to dobře