Já většinou nevydávám konkrétní pokyny, protože to je past ("tos neřekla").
U věcí, co se opakujou, dětem řeknu - prostři stůl, však víš sám, co a jak.

Funguje mi to líp, protože zapojej hlavu. Když to odfláknou, ptám se "takhle je to kompletní? takhle to patří?", a oni to případně upraví.

Mám taky radši práci, kde je trocha prostoru pro vlastní rozhodování. Oni taky. Nefunguje to teda stoprocentně, zejména když se nejstarší rozhodne dělat debila, ale většinou to jde.