Tohle to příšerný opakovaný zvonění měl tendenci kdysi dělat můj muž. Velmi brzy jsme se dohodli, že pokud chce spát v mé ložnici a se mnou, tak tento zvyk musí opustit. Zvykl si celkem rychle. Jinak se u nás vstává různě, obdivuju, jak jste všichni tak organizovaní a víte přesně, co kdy děláte. U nás se to výrazně odlišuje tím, jestli někam jdeme nebo ne. Pokud ano, po zazvonění se zvednem z postele ihned, jdem se osprchovat a pak hned pryč, snídani si kupujeme cestou do auta. Snídat s tím, že někam musím, mi vůbec nejde, maximálně kávu, ale i tu si radši koupím. Pokud zůstáváme doma, což je většinou, protože pracujeme už roky z domu, tak po té sprše následuje společné kafe, snídaně a povídání si, probíráme všechno a pak teprve jdeme pracovat. Většinou vstáváme ve chvíli, kdy děti už odešly do škol, cca kolem deváté, takže je tu klid a nejlepší je, když už je venku hezky a tu snídani si můžeme dát na zahradě. Na druhou stranu fungujeme pracovně dlouho do noci, je to pro nás přirozenější.