Přidat odpověď
Já si mateřství a péči o děti nepředstavovala vůbec. Nikdy jsem netoužila po tom mít děti, spíš jsem si vždy myslela, že se nevdam a děti mít nebudu. Když jsem se seznámila s BM, tak jsem s ním chtěla mít dítě, jako vyvrcholení našeho vztahu a potvrzení toho že k sobě patříme. Sama o sobě jsem po dítěti nikdy netoužila. Pak mě tedy velmi nepříjemně překvapilo, jak je péče o dítě zatěžující a obsáhlá. Byla jsem pořád strašlivě unavená, neměla jsem ani chvilku sama pro sebe, nevzpomíná na to vůbec ráda. Kdybych bývalá věděla předem, jak je to náročné, dítě bych nikdy neměla. Jenže já jsem nikdy ani neviděla malé miminko, až to svoje. A druhé dítě jsem chtěla, protože všichni všude pořád tvrdili, že být jedináček je špatné, tak jsem si řekla, že když už mi všechen čas zabírá péče o jedno dítě, tak zvládnu i dvě. Naivita. No, teď jsem ráda, že je mám, ale když byli malí a furt nemocní a já jen litala, jak hadr na holi, tak jsem si mockrát přála, abych děti vůbec neměla nebo aspoň jen jedno. Ne, že bych je neměla ráda, nebo si přála aby umřeli, jen jsem si pořád říkala, kdybysem to byl tenkrát věděl... A taky jsem měla strašný strach, abych náhodou neotěhotněla potřetí. Bylo to ještě před revolucí a tehdejší antikoncepci jsem nesnášela, bylo mi po ní zle, bolela mě hlava a prsa, tak jsme si tzv.davali pozor a jednou už jsem byla přesvědčená, že jsem v tom, šla jsem na odběry, tehdy nebyly žádné testy, a stoprocentně jsem věděla, že půjdu na potrat. Naštěstí se to nepotvrdilo a hned po revoluci jsem si nechala předepsat Cilest, ten mi nevadil.
Předchozí