Libiku,
řekněme, že někomu "péče" něco dává. Mě otravuje. Neznamená to, že ji neudělám nebo že nad ní nějak "dumám", ale pokud ji může udělat kdokoli jinej, nechám to klidně na něm. O mimino nepečuju z lásky, pečuju o něj proto, že to někdo udělat musí. A pokud jde o péči řekněme dlouhodobě bezvýchodnou, tak té nejsem schopna vůbec. U mimina to jednou skončí, u stařečka nad hrobem taky, navíc na to člověk nebývá úplně sám (minimálně být nemusí), ale když si představím mnohaletou denní péči o těžce postiženýho, tak to je něco, čeho schopna nejsem. Přitom jsou lidi, co to zvládaj. Takže asi musí být nějak jinak "nastavený", můžeš tomu říkat třeba pečující typy nebo klidně jak sama uznáš za vhodný. V někom to je a v někom ne.