Kat,
píšu o extrému, kterej ohrožuje to dítě. Záměrně.
Protože reakce, která to dítě neohrožuje může mít asi tak milion podob, ale ani jedna není důvodem, proč mu ve věcech, který pokládáš za důležitý ustupovat.
Je jedno, jestli dítě hystericky ječí nebo pláče a citově vydírá, je jedno, jestli se "urazí a nemluví", dokud mu nejde fakt o život, tak ty jako rodič ustoupit nemusíš. A to je to, co čem píšu.
Ano, moje dítě třeba patřilo k těm, co jim stačilo zkusit to jednou, aby pochopilo, že to se mnou nehne. Hysterák, slzičky... Jsou děti, co to zkouší víckrát. A jsou rodiče, co ustoupí, a rodiče, kteří ne.