Knedlo, já bych mu držela palce. To je typ světoběžníka, který ti klidně za pár stováků v kapse procestuje půl Zeměkoule. Dcera byla cosi podobného, já kdysi taky, ale my měli zavřené hranice. přesto mi to nebránilo v tom, abych kombinací levný vlak, popř. bus, kde to jinak nešlo, tak stopem, posléze jsem do toho přimíchala i loď, procestovala celé Polsko až k Baltu, dostala se na Malborg, projela trojměstí Gydně - Sopoty - Gdaňsk a vrátila se přes Varšavu a Krakov zpátky do Čech. Cestou jsem chtěla navštívit ještě Osvětim, ale už tehdy jsem usoudila, že bych to psychicky nedala, takže jsem to vynechala. To jsem třeba spala na nádraží jak vandrák, zabalená do deky (spacák byl moc těžkej a kdo by se s ním vláčel). V noci nás podobných byla plná nádražní hala, pomalu si nebylo kam lehnout. Jenže když jsem se ráno probudila, byla jsem poslední a spala jsem uprostřed té haly. Umeješ se na záchodkách, posnídáš dva rohlíky s kusem točeňáku a vyrazíš na další cestu. Škoda, že tehdy nebyly digitální foťáky nebo mobily, kde najdeš kdejaké potřebné informace, to by se cestovalo úplně jinak! Podobně pak cestovala i moje dcera. Ta to teda vylepšila tak, že jezdili stopem kamionama. Kamioňáci byli rádi, že si mají s kým na cestách popovídat, takže se třeba vysílačkami spojili a zajistili jí "přestup" k dalšímu kamioňákovi, který jel požadovaným směrem. Dokonce to pak došlo tak daleko, že jí i volali "hele, jedu do Hamburku, tam složím, a než mi naloží auto, budu tam dva dny čekat. Nechceš si prohlédnout předvánoční Hamburk?" A dcera jela na 4 dny do předvánočního Hamburku. Zadarmo. Jen třeba s trochou nepohodlí, protože musí čekat, až bude kamion naložený a nemůže jet, kdy a kam si vzpomene, musí se prostě přizpůsobit situaci. Kdo chce pohodlí a má prachy, tak cestuje třeba vlakem nebo letí letadlem. Kdo ale prachy nemá, musí si pomoci jinak
Neboj, on se taky usadí. Ale až v okamžiku, kdy bude mít rodinu