Nevím, jak se poprat se svými pocity a vztekem. Přestože si pořád říkám, jak jsem šťastná, že mám dvě šikovné zdravé holky (5. a 6. třída), tak se stejně při své temperamentní povaze neubráním vzteku a rozčarování, které mi holky přináší.
Obě na distanční výuce - pomáhala jsem jim, hlídala úkoly a chodila kolem nich "po špičkách" se slovy " chudák děcka nechodí do školy" - omyl, děvčata na to kašlala. Nevyplňovaly cvičení, nepsaly zápisky, dělaly jen to, co jsem hlídala já a ostatní jsem prostě uhlídat nezvládla (chodím celou covid-dobu normálně do práce, ani jednou karanténa, nemoc, nějaký odpočinek). Jedu na doraz, kolem mě je spousta známých doma, neví, co s volným časem, já lítám, nestíhám nic.
Všechno vyplavalo teď, když začaly chodit do školy, zprávy ze školy lítaly jak facky.

K věci - strašně mě holky štvou a nemůžu se tomu ubránit, strašně mě zklamaly, já jim věřila. Navíc mi přijde, že všude vidím i naschvály - stále poházené věci na zemi, neodklizené talíře po obědě, bordel na psacích stolech, všechno jim říkat 5x, nutit je jít do konečně otevřených kroužků, stále se s nimi dohadovat. Toto nikdy tak moc nebylo.

Jasně, nejsou to žádné super svaté hodně děti, obě pěkně v počátečním stavu puberty, to já všechno vím, ale neřeším teď je, ale sebe. Jak se s tím vypořádat, jak zůstat klidná. Už jsem si mockrát říkala, že na ně "kašlu", že přijdu domů, vezmu si knížku, půjdu se ven projít, nechám je v tom vymáchat, ale to prostě nejde - za prvé mi to nedovoluje moje povaha, neumím to nechat plavat, a za druhé ve škole teď musíme věci žehlit, ne to nechat ještě vygradovat.

Manžel je těžký flegmatik, ten chce mít hlavně klid, takže radši po nich všechno uklidí sám, což mi přijde zcela kontraproduktivní :-D

Jak se hodíte do klidu vy, čím se uklidníte? Víno, seriály, knížky, procházka, cvičení, to všechno znám, dělám, ale nejde mi o ten momentální útlum, ale ten dlouhodobý pocit zmaru, že nic, co dětem dávám, nedává smysl a že to nezvládám :-(
Navíc mě to nebaví ani v práci, takže možná krize středního věku?