Pro místenky se muselo prostě zajít na nádraží.
Lístky do kina (a pod.) se koupily před promítáním, někdy v předprodeji osobně, někdy se daly telefonem objednat.
U nás byly na některé filmy fronty.

Ubytování: u nás v rodině buď podniková chata, nebo nějaký zájezd, takže ubytování bylo zajištěno. Nebo u známých a příbuzných. Domluveno dopisem, telefonem, nebo taky vůbec. U nás pořád někdo přespával. Nezřídka se objevili dobří známí našich z druhého konce republiky a zůstali na víkend.

Když už jsem pak jezdila sama bez rodičů s partou, tak spacák, stan, nebo celtu a spaní pod širákem, to se dalo celkem kdekoliv.

Telefonu seznamy: měli na každé poště celou republiku, nebo se dalo zavolat na informace, stačilo znát jméno a třeba město.
Případně se podle tel. čísla dalo zjistit jméno a bydliště.

Randění bylo dobrodružství, my jsme telefon neměli, ale kluk který měl zájem si vždycky cestu našel. Po kamarádech spolužácích zjistit kde bydlím, číslo do práce......