letenky se kupovaly v cestovce, prostě tam člověk šel, obrnil se trpělivostí a s agentem to třeba za hoďku vyřídil (aby našel spoje atd.). Místenky - ne vždycky šly koupit, takže na některé spoje prostě člověk přišel a vidělo se, jestli se vejde nebo ne.
Ubytování byla drahá záležitost, takže to jsme vlastně nikdy nehledali. Jezdilo se po známých a příbuzných, když měl člověk štěstí, tak třeba na podnikovou chatu. Podobně třeba tábory - buď byly oddílové nebo podnikové.

Já nerada telefonuju, takže velmi často chodím vyřizovat věci osobně doteď.

A na době elektronické mi vadí to, co už tu někdo zmiňoval - že všichni očekávají, že člověk bude neustále v pohotovosti. V devadesátých letech by šéfa ani nenapadlo volat mi večer domů, na mobil ti lidi zavolají klidně. A klidně budou očekávat, že budeš jejich emaily řešit v jedenáct v noci a podobně. Zvlášť, co mají lidi emaily "na telefonu" - tak nechápou, že někdo fakt nebude řešit pracovní věci v sobotu ve tři odpoledne nebo tak.
A je to hrozně nakažlivé, člověk si zvykne... a začne to sám dělat... co jsme se přestěhovali na venkov, kde řemeslníci a úředníci a prodejci pořád ještě dodržují víkendy, tak mi to přišlo divný - že se o víkendu "všechno zastaví" - a teď jsem si to začala užívat - že vlastně ani já "nemusím" nic řešit a můžu si užívat víkend.