Romano, platby - no to jsem pamětník! VŠ jsem končila v r. 1981. Za studií jsem jezdila jako průvodce Čedoku, většinou s cizinci po České republice. Výplatu jsme dostávali na účet (už tehdy! Jinak byla výplata běžně ve firmě ve výplatní dny keš na ruku). Já si pořídila i šekovou knížku a cítila se jako největší kapitalista, když jsem třeba gramofon platila šekem. Když jsem vkládala v bance hotové peníze na účet, vypisoval se na to zvláštní formulář, protože pro obecný lid existovala pouze jediná banka, Česká státní spořitelna. Pamatuju si, jak jsem v Bechyni vysvětlovala paní na pobočce, co mi má dát za formulář, abych mohla vložit peníze, ona to viděla poprvé v životě! Takový šílenec jako já byl v malém městečku nevídaný úkaz.
Tehdy třeba zahraniční turisti nesměli vozit vlastní peníze, pokud ano, bylo to na černo, pokud na to celníci na hranicích přišli, mohli jim je i zabavit (a nám taky, pokud jsme do ciziny cestovali třeba s markama). Takže jsem v Praze na ústředí nafasovala zájezd. Poklady k zájezdu prakticky žádné, jen itinerář a účetní podklady. Sama jsem si musela podle itineráře v knihovně vyhledat, co jim asi tak budu cestou říkat. Neskutečnej voser, protože informace se získávaly docela složitě. Zlatej internet dneska, kde je všechno na stříbrným podnose! Stalo se mi třeba, že jsem prováděla po Praze a lázeňském trojúhelníku Karlovy Vary - Františkovy Lázně - Mariánské Lázně + Kynžvart autobus Rumunů, se kterými jsem se nedokázala domluvit. Já uměla německy a rusky, rumunská strana avízovala rusky mluvícího průvodce, jenže přijela holčina, která uměla jen rumunsky a maďarsky. Báječná situace. Hned první den mi sdělili, že "já být moc špatná průvodce, když neznat taková světová jazyk, jako jsou maďarština a rumunština " Tak jsem jim malovala hvězdičku a rok, kdy byla nějaká stavba postavena, a mluvila jsem jenom jednotlivými slovy, třeba "Karel IV, * - 1370". opravdu úchvatná domluva! ve strahovském klášteře jsme narazili na rumunského průvodce, tak místo 40 svým lidem vykládal totéž pro 80 lidí, tam mu aspoň rozuměli.
Nebo jsem jela pro zájezd Bulharů nočním vlakem z prahy do Bratislavy. Protože oni nesměli vozit ze zahraničí české peníze, nafasovala jsem tehdy! 35.000 v hotovosti (to byl prakticky celoroční plat běžného člověka) a vezla to v tašce vlakem do Bratislavy! Byly to pětistovky. V Bratislavě jsem je účastníkům proti podpisu předala a stejně jsme měli problém. Přijeli jsme podle itineráře do Lednice, první dva si koupili pohledy a další už nemohli, protože pokladní na zámku neměla zpátky a ani peníze na rozměnění. Já taky drobné neměla, já byla ráda, že jsem to vůbec v pořádku převezla. Oni byli naštvaní, že si nemůžou koupit ani pohled, ba ani zmrzlinu ne, protože nemají drobné. Takže jsme měli jet dál do Telče, ale řidič to vzal přes Brno a peníze si tam rozměnili na pobočce Státní banky Československé.
Ale byly i veselé příhody. Když jsem byla s těmi Rumuny, co jsme si nerozuměli, měli jsme v itineráři program v Lucerně v Praze, tedy návštěvu tehdy opravdu nóbl podniku. Já si s Rumuny fakt nerozuměla, oni se bavili mezi sebou a já se tam nakonec bavila se dvěma Němci, moc příjemnými chlapíky

No, a peníze! ještě v r. 1994, když jsem pracovala v účtárně a vymáhala jsem dluhy pro podnik, tak se vyplácely výplaty keš, 2x měsíčně. 20.dne měsíce zálohy, ty byly jednoduché, buď 500,- nebo 1.000,- Kč, to se sáčkovalo snadno a ani to dlouho netrvalo. lepší ale byly doplatky. To dojel vedoucí účtárny s ozbrojeným strážným do banky a vyzvedli třeba 2-2,5 mega v hotovosti. Z počítače teda aspoň vypadlo, kolik kterých bankovek potřebujeme, tak to banka přesně tak nachystala. Ty peníze přivezli do podniku, zamkly se všechny účtárny (byly 3, dvě provozní a mzdová + účetní z pokladny) a my seděli po dvojicích a sáčkovali jsme výplaty do pytlíků. Muselo to sedět do koruny, dřív nebyly účtárny otevřené. Sáčkovalo se to asi 2 hodiny. Když to bylo rozsáčkované a sedělo to, zavolali jsme na jednotlivá střediska, aby si mistr přišel pro výplaty a přímo v kancelářích mistrů se pak proti podpisu vyplácely výplaty. THP (= technicko-hospodářští pracovníci) pak měli výplaty na pokladně v hlavní budově. Tehdy byla ještě taková praxe, že si lidi mohli sjednat, že třeba půjčku na Multiservis (jiné úvěry snad tehdy ani nebyly, Multiservis sjednávala Česká státní spořitelna a bylo to považováno za velice moderní splátkový prodej) jim bude platit firma převodem z firemního účtu. Dotyčný pak měl o to míň na výplatě a na výplatní pásce měl kolonku "Multiservis". Firmy běžně z účtu platily zaměstnancům inkaso, kam spadalo nájemné, rozhlas, televize, různé pojistky atd. Po r. 1995, když začaly vznikat komerční banky (třeba právě dnešní Komerční banka se vydělila z České národní banky jako jedna z prvních komerčních bank) se za ty bezhotovostní převody začalo platit a firmy postupně začaly bezhotovostní platby zaměstnancům omezovat.
Dobré taky bylo, když začali vznikat první živnostníci, jak nikdo z nás neuměl ani zaplatit fakturu, nikdo to do té doby prostě v ruce neměl. Jediný, kdo věděli, co to je faktura a jak se vlastně platí, byly účetní v účtárně. Tak do firmy chodili drobní živnostníčci, majitelé obchodů, v ruce žmoulali fakturu a vyzvídali, jak to teda vlastně mají zaplatit. Co že to je číslo účtu, co směrový kód banky, co je to variabilní, konstantní a specifický symbol... Dneska je to běžné, tehdy to prakticky nikdo neznal. Běžně se platilo v hotovosti, maximálně tak inkaso z banky. I výplaty byly běžně v hotovosti, převodem na účet se zaváděly až někdy po r. 1995. Jo, vážení, my a brontosauři, kdo z nás je starší?