U nás jsme zažili obojí. Dcera v 15 odešla na intr do jiného města, moc chtěla tu školu studovat, rozhodovala se srdcem, s vystudovaným oborem by se neuživila. Pak se vrátila domů, šla na VŠ, ale už posilhavala po samostatném bydlení. Neměly jsme žádné problémy, mohla si dělat, co chtěla, chodit kam chtěla, s kým chtěla, do ničeho jsem ji nemluvila. Přesto toužila bydlet sama a asi v 23 si našla pronájem garsonky, na který jsem ji přispívala do doby, než si na něj vydělala sama. Syn naopak chtěl na VŠ bydlet doma, byl zamilovaný do jedné holky, která se mu posmívala, že je mamanek, když bydlí ve 22 s maminkou a nechodí na žádnou brigádu. Měl také naprostou volnost a dokonce si mohl vodit i ty holky na noc, ne že bych z toho skákala nadšením, ale nezakazovala jsem mu to. Odstěhoval se po VŠ, bydlel se svou slečnou, pak se museli hrozně rychle a ve zlem vystěhovat, tak jsem jim nabídla, že můžou bydlet u mě v pokojíčku, byli tam rok, než si v klidu našli hezké bydlení. I když byli každý úplně jiný, dcera od 15 po brigádách, syn nikdy na brigádě nebyl, dcera od 15 chtěla být samostatná, syn do dokončení VŠ bydlel doma, oba se dobře uplatnili v práci, jsou samostatní a úspěšní. Takže podle mě neexistuje jen jediná cesta.