Přidat odpověď
77, třeba já nejsem nijak zvlášť pracovitá, spíš si myslím, že jsem líná. Vystudovala jsem VŠ, která mě nebavila, nikdy jsem neměla práci, která by mě bavila, ale zas jsem k ní neměla odpor. Byla jsem ale vychovaná v tom, že každý člověk musí pracovat a sám se uživit, takže mi ani na mysl nikdy nepřišlo, že bych do práce nechodila. Ani když jsem byla vdaná a manžel poměrně dobře vydělával, mě nenapadlo, že bych mohla zůstat v domácnosti. Teď, co jsem v důchodě, tak se mi moc líbí, že se můžu jen povalovat a jsem šťastná, že nemusím do práce. Dokonce mi dělá zle i o práci uvažovat, třeba tady téma o životopisech, úplně se mi svíral žaludek. Doufám, že už nikdy pracovat nebudu muset. Ale já v posledních 10 letech zažívala hroznou úzkost z práce. Asi to bylo tím, že jsem v předchozí práci měla velké problémy s šéfkou, které nakonec vyústily mým nuceným odchodem, v podstatě vyhazovem a od té doby jsem zažívala mučivé úzkosti z eventuálních svých chyb v práci, měla jsem hrozný strach, co by bylo, kdyby mě zase vyhodili, nedůvěřovala jsem si, že pracuju dobře, a to i když mi to šéf opakovaně říkal. A byla jsem opravdu strašně unavená a vyčerpaná. Už to nechci znovu zažívat. Nechci mít pocit, že mě někdo může kritizovat a buzerovat a má mě ve svých rukou natolik, že mě může vyhodit a tvrdit, že jsem neschopná a já pak zůstanu bez prostředků. Asi bych tak nesilela, kdybych měla manžela, ale zůstat úplně sama bez práce a možnosti výdělku půl roku, což se mi stalo, to byl pro mě takový šok a stres, že mi to zničilo dalších 8 let života. Už to nechci nikdy zažít, nikdy.
Předchozí